Konopická

Kdož by u nás, v prachatickém výběžku kraje Prácheňského, nevěděl, co je to konopická? … ptejte se zvláště starších lidí a zvíte, jak se konopická v celé slávě a neporušenosti dávného podání u nás „držívala“. Konopická je naše krajová zvláštnost a jest to starý zvyk vesnické zábavy, vyhražené děvčatům a ženám. Jest beze vší pochybnosti, že konopická souvisí se sklizní lnu, původně konopí – odtud její jméno. Dodnes spatříte ještě namnoze u zdejších horských vesnic, obyčejně o samotě stojící, malá, sešlá staveníčka, toť jsou konopice, jinak také pazderny, ve kterých se sušil a lámal len. Někde se tak děje dosud. Pěstování lnu bylo zde hojně rozšířeno a když pak jeho sklizeň ukončena, oslaveno to bývalo konopickou. Konopická skýtala ženám, - jak se časem ustálilo – svobodným děvčatům určitá práva, do nichž se jim nesměl nikdo plésti, ani jim v nich zabraňovati. To již věděl ve vesnici každý a sám hospodář byl bezmocný, když děvčata na podzim, v čase sv. Václava, počala konopickou sháněti...

František Veselý : Konopická na Prachaticku, 1918.

Konopická náleží do skupiny sklizňových slavností. Dříve se konala koncem září nebo v říjnu, dokonce jako poslední muzika před adventem, místy však nahradila dožínky, nebo byla první zábavou po dožínkách. V posledních letech bývá pořádána převážně ve druhé polovině srpna, avšak zřídka každoročně v témže místě. Průběh konopické můžeme rozdělit zhruba na pět hlavních částí a celkově do sledu asi 12 obrazů.

1. část – úvodní akce žen

1. Sraz dívek na místě vzdáleném od místa, kde se shromažďují chlapci.
2. Vysílání dvou až čtyřech dívek ( někdy i větší skupiny ) pro muziku do hostince; v hostinci pozvání nebo vyžádání muziky.
3. Cesta s muzikou ke dvoru stavení, kde je uložen máječek, zpěv před zavřenými vrátky, dožadování se vstupu. Zpěv děvčat uvnitř dvora, vítání příchozích, otevření dveří. Chvála hospodyně, vydání máječku, poděkování za propůjčení světnice pro uchování máječku. První tanec děvčat na dvoře nebo ve větší světnici.
4. Vynesení máječku a průvod do stavení, kde jsou shromážděni chlapci, pozvání chlapců.

2. část – u Konopičáka

5. U konopičáka, dialog družby s Konopičákem, dohazování, přemlouvání k ženění, písňové vstupy dívek. Cesta na ozdobeném voze ke konopici – k slaměné boudě za vsí.

3. část – u Konopičky

6. Konpička u boudy pracuje ( mědluje ), s příchodem průvodu se ukryje. Namlouvání, rozhovor družby s matkou, zdráhání Konopičky, která posléze vpustí Konopičáka do boudy, nebo do ní stále utíká. Zapálení boudy. Konopičák si odvání ženu na vyzdobený vůz.
7. Kopulace – cestou od hořící boudy u jámy nebo na jiném místě zastavení ( někdy až před hostincem nebo v sále ), muži oblečení za kněze s ministrantem provádí akt oddavek. Místo štolou svazuje kněz ruce hrstěmi lnu nebo slaměným povříslem, slaměnou štětku namáčí do hrnce s vodou a kropí svatebčany i diváky.

4. část – před hospodou

8. Před hospodou obřadné vyžádání vstupu a prosba o povolení muziky, písňový dialog se šenkýřkou, pozvání dovnitř.

5. část – v hostinci

9. V hostinci na sále – zpěv děvčat před muzikou, úvodní tanec je společné kolo, v jehož středu tančí dvě dívky se zdviženým máječkem, který v závěru předají muzikantům nebo odnesou a uzamknou ve světnici. Sólo Konopičáka s Konopičkou. Pořádající ženy tančí pak spolu ve dvojicích a postupně zavádějí i přespolní dívky do tance tím, že jim předávají tanečníky, které si mají právo volit.
10. Čepení a zavíjení Konopičky – parodie obřadu selské svatby.
11. Závěr dívčí části zábavy – přinesení máječku, písně s máječkem, předání máječku chlapcům, jindy věnování máječku muzikantům s poděkováním za jejich hraní, poděkování mládencům – případně všem návštěvníkům.
12. Zábava pokračuje zpravidla až do ranních hodin, někde se pak ještě nechávaly dívky doprovázet hudbou domů nebo alespoň na náves.

Základním prvkem slavnosti je,že ji pořádají buď svobodné dívky, nebo vdané ženy, nebo obě skupiny společně s právem chovat se u muziky jako jindy muži, čili ony si poroučely a zpívaly před muzikou, kterou též platily a hostily, ony měly právo volit si tanečníky. Původně to bylo vlastně právo na zábavu vykoupené těžkou prací, kterou při zpracování lnu a konopí vykonávaly právě ženy a dívky, ponejvíce služebné a dcery menších hospodářů. Byla to tedy převážně zábava, kterou pořádala nemajetná nebo chudší část venkovského obyvatelstva sama pro sebe.

Přirozenou kulisou konopické bývala nejčastěji náves s dominantami malebné lidové architektury, štít s vikýřem dobře přístupný hojnému obecenstvu a na obecních drahách, v bezpečné vzdálenosti od obydlí, „konopice“ - slaměná bouda, scénářem zpravidla určená k závěrečnému zapálení. Dějiště jednotlivých výjevů a scén bývají volena na místech od sebe co nejvzdálenějších, aby trasy z místa na místo byly dostatečně dlouhé tak, aby průvod plnil funkční úkol.

Hlavními představiteli děje jsou postavy Konopičáka a Konopičky. Konopičák je většinou představován mužem, někdy však však též přestrojenou výřečnou ženou. Bývá ve vikýři oděn jako řemeslník, někdy dokonce v „domácím negližé“, obklopen nepořádkem a pracovním nářadím pro naklepávání kosy, pro opravu bot atp. Když je přemluven, aby opustil svou „vilu“ ve vikýři a vydal se za nevěstou, většinou se rychle převléká do směšného kostýmu „ženicha ve fraku“ nebo všelijak jinak. Konopička je zpravidla přestrojený muž hovořící fistulkou, řidčeji kurážná a výřečná žena. U své boudy předstírá práci, mědluje, přede, vyšívá a podobně, s příchodem průvodu se ukrývá v boudě. I ona je oblečena komicky, většinou staromódně nebo s legračním nevkusem.

Dalším výrazným aktérem je „družba“, „dohazovač“. Je to vždy výřečný a vtipný muž a organizátor celé slavnosti.

Dívky kráčející v průvodu bývají vyzbrojené různě tvarovanými a ozdobnými lahvičkami s lihovinami, nebo nesou v jedné ruce půllitr s pivem, v druhé bílý šátek. Jedna nebo dvě dívky nesou v čele dívčího průvodu „máječek“. Dívky i ženy bývaly někdy oblečené v různé kroje. V poslední době převládají jednotné sukně a bílé halenky.

Účinkující si své texty skládají a vymýšlejí sami, uplatňují často volnou improvizaci a situační komiku, dialog Konopičáka s dohazovačem obsahu nezřídka narážky na aktuální místní události, s humorem podávanou kritiku, „potrefení“ to nesmí brát ve zlém.

Stáří konopické je obtížné stanovit. Její rozvinutá forma se zřejmě vyvíjela postupně. Někteří lidé informátoři považovali konopickou za zvyk velmi starý, zděděný po předcích. Lubomír Soukup ve svém pojednání z roku 1948 uvádí Josefa Konvičku, mluvícího o konopické jako o zvyku na Vodňansku před 70 lety živě provozovaném, a chlumanského kronikáře Filipa, který kladl provádění konopické na Husinecku podle rodových tradic ještě dále. Již jen vzácně lze nalézt prameny, které by umožnily doplnit naše dosavadní poznatky.